Příběhy závislých

Příběhy závislých

Štítky : Absťák Opiáty Opioidy Stimulanty Závislost

Závislost je onemocnění, které doprovází těžké životní příběhy a trpce nabité zkušenosti. Závislost plně zasahuje do života dotyčného člověka a může mu ho zcela zničit. V tomto článku najdete příběhy a vyjádření našich známých, které pro nás sepsali. Všechny příběhy jsou opravdu pravdivé a autentické, maximálně jsme opravili slovosled a gramatiku.

Příběh č. 1 – Janka – Moje závislost na opiátech

Jsem už od dětství velmi depresivní, bojím se ve společnosti více lidí, jsem velmi úzkostná. Když jsem si prvně dala opiát, tak jsem najednou měla pocit, jakoby přesně to byl ten život, jaký mám ve skutečnosti mít. Najednou jsem neprožívala pocit studu ve společnosti cizích lidí, bez problému jsem mohla otevřeně mluvit atd. Ráno jsem mohla normálně vstát a jít normálně žít. Nebála jsem se života, necítila jsem negativní emoce.
Ze začátku mi tedy opiáty přinesly velké množství pozitivních účinků a problémy jsem s opiáty zprvu neměla vůbec žádné.
Věděla jsem, že drogy ničí lidem životy, četla jsem si o tom, ale nepřipouštěla jsem si, že by se mi to mohlo taky stát.
Opiáty jsem brala pak ale stále víc a víc, nakonec i každý den.
Po zhruba měsíci každodenního braní oxykodonu a heroinu jsem začala dostávat absťáky. To bylo první negativní, co přišlo od opiátů. Stále jsem si ale myslela, že to i přes absťáky má cenu. Kupovala jsem si stále víc a víc oxykodonu, nakonec jsem si vybrala celý účet a začala brát i příteli. Ten věděl od začátku, že beru opiáty, zprvu mu to nevadilo, občas si taky dal, ale nakonec mu to začalo strašně vadit a dokonce se se mnou kvůli tomu i rozešel. Když se se mnou rozešel, tak jsem do toho spadla ještě víc. Chvilku jsem žila u bratra, ale ten to nakonec taky zjistil.

Brácha mě přesvědčil, že jsem na tom špatně, a že se potřebuju léčit. Nastoupila jsem tedy do léčebny do Bohnic.
Bylo to tam strašné. Odmala jsem zvyklá na určitý standart, byl to pro mě strašný šok. Vybavení bylo na úrovni 19. století, sestry se chovali hrozně.




Při absťáku z opiátů nemůžete spát, prostě to nejde několik dnů. Tak jsem si chtěla v noci alespoň číst. Na pokoji rozsvítit nešlo, byly jsme tam čtyři a tím bych je vzbudila. Navíc nikde nebyly židle, nic na sezení, byla to jen místnost s postelemi a malými skříňkami, nic víc.
Chodila jsem si tedy sednout na zem na chodbu, kde se svítilo, a četla si tam.
Oni ale vůbec nechápali, nebo nechtěli chápat, že nemohu spát, že je mi strašně zle a že jsem tak nervózní, že v klidu v posteli nevydržím.
Začali mi nadávat, že si mám jít lehnout, že je to nezajímá a že mě přikurtují.
A tohle je jen jedna z mnoha situací, které se tam mně i ostatním pacientkám stávali.
Byla jsem stále strašně nervózní, jak to u opiátového absťáku je, na to mi ale nedali nic, i přestože by to šlo. Chovali se ke mně jako k nejhoršímu póvlu, jak k hmyzu.
Po zhruba týdnu jsem podepsala revers a šla z bohnické léčebny pryč..

Bratr mi po tom, co jsem odešla z léčebny, uvěřil, že to bude dále v pořádku, a nechal mě u sebe.
Zprvu to fungovalo, ale zhruba po dvou týdnech mi už poněkolikáté napsal můj zdroj, že by mi dal slevu. Neodolala jsem, zajela jsem k němu a dala si. A potom ještě několikrát.

Brácha to zase poznal a vyhodil mě na ulici. Tam jsem pak žila další půlrok. Po půlroce života na ulici jsem se rozhodla, že takhle to nejde a šla jsem zase do léčebny. Tentokrát ale do jiné, do lepší. Vybrala jsem si dobrou léčebnu, kde se chovají normálně, a byla tam tři měsíce. Strašně mi to pomohlo, ale i tak jsem měla na opiáty chutě i po léčbě. Ale udržela jsem se, nic jsem si nedala, chodila jsem na terapie, na doléčovací skupiny. Doteď chodím.

Dneska jsem čistá, nic neberu. Mám ale bohužel spoustu zážitků, které jsem nikdy zažít nechtěla.
Opiáty Vám mohou hodně dát, ale zároveň můžete i hodně ztratit. Neberte je pro zábavu dýl než týden v kuse každý den. Jinak si můžete zničit život.

Příběh č. 2 – Lukáš – Co jsem zkusil, absťák po heroinu

Každému bych přál, aby zažil to krásné, co heroin nabízí, ale nikomu bych nepřál tu závislost. Je to strašné, absťáky, psychická závislost atd. Nikdy víc.

Kvůli těm absťákům a nervozitě při nich jsem bral zbytečně dlouho. Bral jsem všechno možné, začínal jsem s extází a pervitinem, pak jsem hodně bral kokain, zkusil jsem LSD a různé halucinogeny. Jak jsem byl zkušenější a zkušenější, tak mi zbývalo vyzkoušet už jen opiáty. Zkusil jsem kodein, tramadol, hydromorfon, Subutex a heroin. Vedlo to do hajzlu. Bral jsem pak každý den několik let heroin.

Nakonec jsem si ale uvědomil, že to musím překonat. Překonal jsem to sám, koupil jsem si Xanax a tablety Stopex, jak mi poradil kamarád, a dal jsem to. Zajímavý je, že on mi sice uměl poradit, jak si ulehčit absťák, ale sám to nepřekonal.
Já absťák překonal. Trvalo to dlouho, bylo to poněkolikátý, ale dal jsem to. Sám doma. Radím Vám, neodkládejte to a přestaňte co nejdřív. Čím dýl to budete odkládat, tím to bude horší.

A pokud si budete chtít heroin vyzkoušet, tak to udělejte bezpečně, s malou dávkou a opravdu jen jednou. Víckrát ne.

Příběh č. 3 – Sára – Moje zkušenost s pervitinem

Stojí vůbec to příjemný na pervitinu za to? Řeknu Vám, že fakt nestojí. Já jsem z dobrý rodiny, měli jsme se vždycky dobře. Táta je finanční ředitel a máma účetní. Vždycky to bylo dobrý.
Když jsem byla na střední, tak jsem tam platila za snoba. Chodili jsme na párty, bavili se, pili. Tam mi nabídli extázi. Fakt mě to chytlo, najednou mě hudba bavila ještě víc, všechno jsem si skvěle užila.

Pak jsem na párty chodila furt častěji. Už jsem pak byla partygirl.. Jeli jsme na koksu, dávali jsme si koule, bylo to super. Když nebyl koks, tak jsme pak jednou zkusili i peří. To zase bylo dobrý na techno, člověk takhle mohl bejt někde celej víkend.
Časem jsem si to dávala tak často, že jsem třeba na pervitinu byla celý měsíc. Pak ale třeba nic půlrok. Během maturity na mě rodiče tlačili, abych se učila a nikam nechodila. Dala jsem na ně a maturitu mám.

Na vysoký jsem ale začala brát zase. Teď už ale furt. Furt na koksu, na pervitinu, občas extáze. Bylo to stále ještě super..
Když jsem ale po víkendu potřebovala jít na zkoušku, tak jsem si dala pervitin i v pondělí. A pak i v úterý atd.

Ten drogový život mě ale všechno zničil. Úplně jsem ztratila ponětí o povinnostech, přestala jsem se učit. Z vysoký mě vyrazili.
Když se to dozvěděli rodiče, tak věděli, proč se to stalo. Věděli, že beru peří a že jsem to flákala. Šli k nějakýmu doktorovi, ten jim poradil, že nejlepší řešení je, že si musím sáhnout na samý dno a tehdy si uvědomit, že je to moje záhuba. Vyhodili mě z domova na ulici. Prý aby mě to probralo.

Rodiče mi ale křivdili. Já věděla, že za ten vyhazov z výšky může pervitin a že je to moje záhuba, oni si ale mysleli, jak to jenom hraju a že chci brát dál.

Když mě vyhodili z domova, tak jsem pak bydlela u kamarádů. Brala jsem ale dál, hlavně teda už na žal. Jeden můj kamarád mě měl ale fakt rád a promluvil mi do duše. Sedli jsme si spolu a tehdy jsem strašně brečela nad svým životem. Jak se to všechno posralo, jak je to nanic. Všechno jsme probrali.

Nakonec mě z toho ten kamarád tehdy dostal. Nechal mě doma ležet, když jsem přestávala s pervitinem. Pak se mě snažil naučit zase normálně žít a ukázat mi normální život, chodili jsme ven, sportovat, byli jsme týden na chatě jeho rodičů atd.
Zůstala jsem u něho pak a doteď jsme spolu, teď už je to můj přítel, fakt spolu chodíme..

S rodičema se už občas bavím, ale nenašla jsem k nim od tý doby cestu. Oni mi nepomohli, můj přítel mi pomohl. Díky němu jsem teď už dva a půl roku čistá. Teď pracuju jako barmanka, chci si ale dálkově dodělat tu výšku.
Za všechno vděčím svýmu příteli. Kdyby nebylo jeho, tak mě to mohlo zničit úplně.
Říkám Vám, že mě to pozitivní na pervitinu za to všechno, za tu bolest, za zničený sebevědomí, určitě nestálo. Nezkoušejte ho.